Hosť napísal:Majú adventisti "svojho" brata Barkóciho? Je v CASD človek, v ktorom sa prejavuje Božia moc a je zmocnený Pánom Ježišom Kristom ohlasovať ľuďom v Jeho Svätom mene vyslobodenie z moci duchov a uzdravovať?

Hosť napísal:Myslím, že v ČR ne. Neslyšel jsem o nikom za dobu, co jsem byl adventistou nebo i studentem Teologického semináře. Slyšel jsem akorát, že původem čech, Misionář v Bangladéši, bratr Moskala, prý vzkřísil modlitbami asi 2h utopeného chlapce.

Myslím že sme v tom čase o tom počuli všetci v cirkvi a bola to veru veľká sláva. Lebo aj niekto z prostredia Adventistov uzdravil alebo vlastne dokonca vzkriesil mŕtveho. Predtým sme len lačne počúvali, keď sme išli na prednášky Barkóciho ako tam rozprávali bratia charizmatici skúsenosti o dorastajúcich končatinách. Dnes po rokoch viem že žiadne končatiny nikomu nedorástli.

Posúvam to k rozdielu medzi životom v náboženstve a životom v Duchu. Nie len tu v diskusii sa kladie enormný dôraz na náboženstvo, doktríny, cirkev ako organizáciu, učenie toho, či iného názorového prúdu ale o Duchu nič. Podobne sa mi to javí aj v rôznych spoločenstvách, ktoré niekedy perfektne fungujú ako dobre naolejovaný stroj, každý má nejakú funkciu, zastáva nejakú pozíciu a robí niečo "pre Pána". Ale robí to pre Pána alebo to robí pre seba?

Toto je všetko fajn, poviete si. Veď je super, ak nejaká sestra potrebuje pomôcť s drevom alebo sociálne slabšia rodina v zbore alebo okolí potrebuje vymaľovať, opraviť strechu a keď treba niekoho na urobenie toho alebo onoho, niekto sa nájde, dá sa dokopy partia atď. Niekto iný slúži pri mikrofónoch, ďalší robí webku, iní vedú besiedky detí atď... Jednoducho spoločenstvo.

Veriaci žijúci v tejto komunite sú tak nastavení a aj niekto nový, ktorý príde do takto zabehnutého súkolia spoločenstva zapadne, prispôsobí sa a navlečie si tričko spoločenstva aby bol ako ostatní. Takéto veci sa zmastia len tak, nijak ich nespochybňujem, pomôcť blížnym je potrebné aj vykonávať prácu v chode zboru alebo evanjelizácii je nevyhnutné.

Ale problém nastane, keď ten niekto nepotrebuje materiálnu pomoc alebo pomoc v núdzi s čím by si spoločenstvo nejakou brigádou alebo zbierkou poradilo. Problém nastane, ak ten niekto potrebuje duchovnú pomoc, ak trpí telesne, ak trpí duchovne, ak je spútaný závislosťami, alebo je pod vplyvom rôznych démonov.

Potom sa prejaví rozdiel medzi organizáciou náboženskou, ktorú spája rovnaký či podobný názor na doktríny viery v tej organizácii, lebo ľudia tam chodia ako do prostredia s najmenším rozumovým odporom voči svojej hlave, čo ohľadom svojej vierouky vo svojej hlave majú a medzi duchovnou organizáciou cirkvy, ktorú spája Duch ich Pána.

Čo som tým chcel napísať je to, že my sme duchovne spojení Duchom Božím v Ježišovi Kristovi a máme cez svoju vieru v Pána, všetky Božie zasľúbenia, že On je živý Boh.

A tak ten, kto chce uctievať Boha, musí ho uctievať v Duchu a v Pravde a nie Jeho uctievať vo svojom náboženstve.

Tak aj funkcie v písme vymenované v duchovnej organizácii Cirkvi Kristovej, aj keď majú prejavy organizačné a nevyhnutne musia robiť s ľuďmi a medzi ľuďmi organizačné úkony, sú ustanovením Ducha ako funkciami duchovnými a nie iba ustanovením nejakou voľbou alebo opýtaním sa, kto sa na to cíti a kto by to chcel robiť a kto z nás je najschopnejší v tom a hentom.

Preto aj spomenutie "starších" v Písme je podľa mňa funkciou duchovnou a to tak, aby tento tím starších bol tak duchovne pripravení na túto svoju duchovnú činnosť potreby pomazania.

Member napísal:Dík, za odpoveď ale otázka nebola v podstate k funkcii staršieho zboru, staršovstva alebo vedúceho zboru ako funkcii organizačnej ale smerovala k funkcii duchovnej. Ľudia sa vedia zorganizovať pod hocijakými zoskupeniami ale duchovná organizácia je pod vedením jej Pána. Myslím si, že termín z Písma "starší z cirkvi" neznamená starší zboru, alebo ako sa tá funkcia u vás volá. Myslím si, že text u Jakuba pojednáva o duchovnej funkcii starších v cirkvi ako starších vo viere, možno ako ty píšeš skúsenejších vo viere, kedy tieto skúsenosti nadobudli na modlitbách a dennodennej odkázanosti v odovzdanosti na Pána Ježiša, Kráľa a majiteľa všetkého, aj svojej duchovnej cirkvi v srdciach veriacich. Preto je v tom texte v istom zmysle rada, aby to robili a istým spôsobom aj zasľúbenie toho, že Pán bude konať.

Jen jsem chtěl ukázat na stav, kde např: sbory, které mají dlouholeté trvání pouhou volbou jen vedoucího - tady není "nikdo"......
Jinak se mi líbí směr, kterým to posouváš.

Milan napísal:Modlitby za nemocné, ve společenství církve, spolu s přípravou, v činu víry, skýtají prostor pro Boží zásah. Díky i sláva Pánu Bohu za každé jeho přiznání se k nám, jeho dětem.

Amen. Pán Ježiš je Kráľ!

Lída Rohalová napísal:Membere, naše babička měla velké bolesti zad. Po modlitbě vždy bolesti na čas ustoupily, ale pak se objevovaly znovu. Pamatuji si, že babička vyjádřila přání, aby u ní proběhlo pomazání podle Jakuba. Přišel starší sboru a kazatel, pomazání proběhlo. Vím ještě o jedné sestře, u které pomazání proběhlo. Ta sestra si myslela, že se už blíží konec jejího života. Od pomazání uběhlo několik let a sestra stále žije. Má nádor na mozku. Takže tato praxe existuje, není však podle mého názoru častá.

Ďakujem za odpoveď a skúsenosť a vďaka samozrejme Bohu so všetkou slávou Jemu patriacou, za to čo pre nás robí a urobil aj v tomto prípade. Za mňa som rád, keď počujem od niekoho že spoločenstvo Božieho ľudu žije aj prakticky duchovne a nie len organizačne.

V našem sborovém společenství vyjadřují někteří členové přání odevzdat se Pánu Bohu s prosbou o řešení jejich životních situací, ve společné modlitbě s kazatelem a staršími, někdy i s lidmi, kteří jsou jim blízcí. Nejsou jich zástupy, nepřejí si veřejnou publicitu a není to časté. Zdravotní stav nebo ohrožení života bývá většinou impulsem k takovému rozhodnutí, a touha po uzdravení nebo zachování života je jeho přirozenou součástí. Ale stejnou měrou (ne-li více) se jedná o potřebu ujištění v Boží milosti, sílu obstát v životní zkoušce, vědomí odpovědnosti za rodinu, sounáležitost se společenstvím…
Věřím v Boží moc, a toto vědomí je zdrojem vnitřního pokoje. Některé zkušenosti s Bohem jsou však nepřenosné, nebo natolik niterné, že je chráníme „před zraky a sluchem veřejnosti“.
Neposloužím tedy příběhy zázračného uzdravení, ani fatalistickým bědováním nad malou vírou, která si dopředu dělá alibi z toho, co když se přání nesplní, nemoc neodezní, nebo přijde smrt. Nebudu ani unavovat sáhodlouhými důvody, proč si myslím, že Bůh jedná tak jak jedná.
Modlitby za nemocné, ve společenství církve, spolu s přípravou, v činu víry, skýtají prostor pro Boží zásah. Díky i sláva Pánu Bohu za každé jeho přiznání se k nám, jeho dětem.

Tak jak je vidět nejsem sám, řev jsem neslyšel, ale viděl jsem temný stín a cítil silný tlak na celé tělo...kdyby mi zařval ještě do ucha tak bych se asi podělal... , každopádně jméno Ježíše Krista zabírá na všechny démony a čerty a to je dobře.

Mikime, vzpomněla jsem si ještě na jednu věc, vyprávěla mi o tom babička a mamka. Stalo se to v době, kdy jsem ještě nebyla na světě. Moje rodina si tehdy koupila dům, ve kterém strašilo. Když dům kupovali, tak to samozřejmě nevěděli. Babičku v noci něco škrtilo a dusilo peřinami. Ráno pak byly na jejím krku zřetelné projevy zlé moci. Opakovalo se to několikrát. Už si nepamatuji, co v této záležitosti rodina dělala, protože tehdy jsem tomu moc nevěnovala pozornost. Později se zjistilo, že v domě bydleli okultisté.

Znám i jednoho bratra, kterému démoni přestěhovali nábytek. Nedělám si legraci.

Není od věci pouvažovat, jakými stavidly se k nám démoni mohou dostat. K nám se jednou dostali přes počítačovou hru na CD. Hra se jmenovala "Satan". Přinesl si to jeden kamarád, ani jsme nevěděli, že něco takové má, a pak to u nás zapomněl. Když jsme zjistili, co máme doma, tak to zrovna letělo do popelnice.

Setkání se silami zla není příjemné, je děsivé. Ježíš je však mocnější, Ježíš je vítěz. Démona lze v Ježíšově autoritě vyhnat, i když se s ním přímo nesetkáš, ale slyšíš ho třeba přes zavřené dveře. Vítězný Ježíš není jen metafora, ale skutečnost.

Někdy se mi zdá, jakoby někteří křesťané na síly zla ani nevěřili. Náš boj je však duchovní. Podle mého soudu není dobré zabývat se satanem víc než je zdrávo, lépe je zaměřit se na Ježíše Krista. Zlý duch se totiž může vrátit a přivést si kamarády.

Bible nás vyzývá, abychom se neradovali z toho, že se nám podrobují duchové, ale z toho, že jsou naše jména zapsána v nebesích.

Ale chcem sa opýtať, keď tu píšete o praxi medzi členmi ASD takto:
Fungujú v zboroch ASD starší týchto zborov (ako funkcia) alebo starší v týchto zboroch podľa listu apoštola Jakuba, aby boli povolaní k chorým a ľuďom v telesných a duchovných ťažkostiach, aby sa s vierou modlili za týchto ľudí a pomazali ich olejom ako to praktikuje brat Barkóci? Je to bežné, že veriaci majú dôveru v staršovstvo zboru a vo viere v moc Pána Ježiša a zasľúbenia Písma Svätého volajú si k sebe týchto bratov aby sa za nich modlili alebo je to skôr výnimka?

Membere, naše babička měla velké bolesti zad. Po modlitbě vždy bolesti na čas ustoupily, ale pak se objevovaly znovu. Pamatuji si, že babička vyjádřila přání, aby u ní proběhlo pomazání podle Jakuba. Přišel starší sboru a kazatel, pomazání proběhlo. Vím ještě o jedné sestře, u které pomazání proběhlo. Ta sestra si myslela, že se už blíží konec jejího života. Od pomazání uběhlo několik let a sestra stále žije. Má nádor na mozku. Takže tato praxe existuje, není však podle mého názoru častá.

Ďakujem a súhlasím s tým čo si napísal. Domnievam sa, že komunita veriacich v zboroch by mala byť hlavne duchovnou komunitou a nie organizačnou, takže tím starších v zbore by mal byť duchovnými lídrami tak, aby pomazanie nebolo len odovzdanie sa Bohu v prijatí toho, čo sa aj tak stane bez reptania ale pomazanie ako viera v Božie zasľúbenie. Aby člen vedel o Božom zázraku, že Boh je živým Bohom a že sa svojou mocou prejavuje aj u nich v miestnom zbore a nie iba niekde ďaleko, cez internet alebo keď člen adventista ide navštíviť brata Barkóciho.

Lebo aj u brata Barkóciho sa musí prejaviť rovnaká viera človeka v Božiu moc skrz Pána Ježiša, lebo aj u brata Barkóciho pôsobí rovnaká Božia moc v Pánovi Ježišovi.

Membere, odpověď na tvou otázku, jestli se v CASD jedná podle příkazu Jakuba zní:

Čest vyjímkám.
Já jsem slyšel tak o třech případech za dobu tak 8 let co už jsem byl schopný tyto věci vnímat.
V jednom případě, nevím, jak to probíhalo a v dalších dvouch to bylo trochu podobné jako tkzv. poslední pomazání dotyčných - jejich smíření se s Bohem a příprava na (možný) odchod-smrt. Dotyčná i dotyčný také pár dní poté opravdu zemřeli (po více než roce bojující proti rakovině, kdy ji často držela při životě už jen víra a modlitby)
Má manželka si pamatuje, že žádala ve svém sboru tuto pomoc podle Jakuba pro svou maminku, když jí bylo zle a nevyhověli jí, protože se to prý používá jen ve vážných případech a protože tatínek - manžel nebyl členem a možná by si to nepřál - se prý nechtěli montovat do soukromí.

Ani jako student Teologie jsem o tomto jevu mezi ostatními neslýchal často.

Takže nemám statistické údaje, ale pomazání podle Jakuba se děje podle mě spíše jako vyjímka a modlitba víry je podle mne u toho slyšet ještě vyjímečněji.

Sám Jakub v úvodu kapitoly říká, že když člověk prosí, tak ať nepochybuje, jinak ať si nemyslí, že něco dostane.
Modlitba typu ,,Bože odevzdáváme ti tohoto člověka do tvé péče- tvá vůle se stať - ať už to dopadne jakkoliv, bdi nad ním.... Ty jsi nad tím vším" atd. podle mne má velice daleko do modlitby víry, jakou měl Eliáš, který je zde zmíněný v modlitbě za déšť:

,,Jakože živ je Hospodin, v zemi nezaprší leč na moje slovo"
To byla Eliášova modlitba víry.

Jsem přesvědčen, že u modlitby starších podle Jakuba, mají být dotyční přesvědčeni o Boží vůli toho člověka uzdravit a odpustit mu. Jedině tak se mohou modlit ve víře a ne v nejistotě( jak to dopadne).

Takže: Kéž bych se pletl a v CASD se to dělo častěji

Čest vyjímkám