Lída Rohalová napísal:Milan napísal:Rozumím významu jednoslovných odpovědí.
Možná přesněji jasných a jednoznačných odpovědí. Jednoznačnost nám pomáhá, jasná odpověď určí hranici, závazek, shrnuje vše ostatní do vyjádření, o které je možné se opřít, na které je spolehnutí.
Každý příklad, nebo metafora trochu kulhají. I jednoznačné svatební Ano má určitý základ, určitý příběh, určitý obsah a určité důsledky. Součástí svatebního slibu není pouze Ano, Ne. Stát klade důraz na určitý okruh otázek, církev na jiný okruh otázek. Civilní právo požaduje souhlas v mezích zákona, křesťané uvědomění, že stojíme před Boží tváří.
Vím, že rozumíš významu jednoslovných, nebo chceme-li, jasných a jednoznačných odpovědí. Já také rozumím tomu, že život není jen černobílý, nýbrž obsahuje různé barvy. V některých případech je dobrá jednoznačnost, v některých barevnost.
U svatebního slibu je určitý okruh otázek. Na tom slibu je ale nádherné to, že se musí člověk vyjádřit jednoznačně. Buď řekne svému partnerovi ano, vezme si ho, a
vznikne závazek, nebo mu řekne ne, odejde, a
závazek nevznikne. Tak je to i se Zákonem. Apoštol Pavel mluví v Ř 7 kap. o manželství - vdaná žena je zákonem vázana k žijícímu muži, ale jestli ten muž zemře, je toho zákona zproštěna. Pokud je její muž naživu, nemůže se oddat jinému muži, jinak bude prohlášena za cizoložnici. Zemře-li však její muž, může se oddat jinému muži.
Pavel píše bratřím, že zemřeli Zákonu skrze tělo Kristovo, aby se oddali jinému, tomu který byl vzkříšen z mrtvých, aby přinesli ovoce Bohu. Pokud byli v těle, působily v jejich údech vášně probouzené Zákonem, aby přinesly ovoce smrti. Nyní již jsou zproštěni Zákona, když zemřeli tomu, čím byli pevně drženi, takže slouží v novotě Ducha, ne ve zvetšelosti litery.
Rabínská zásada hlásala, že člověk svou smrtí opouští platnost tóry. (Ve křtu v podstatě křesťan umírá, aby povstal k novému životu).
Žena smí navázat nový vztah teprve po smrti svého muže. Vysvětluji si to tak, že "svatbou s Kristem" se žena rozloučila se svým prvním mužem, kterého má stále ve vážnosti, avšak nežije už pro něj, neboť je mrtvý. Soustředí se na toho živého a přítomného v jejím životě.
Líbí se mi citát: "Byl-li dříve pánem domu zákon, pak nyní na jeho místo nastupuje okouzlení ženichem Kristem. (D. Zeller)
Milan napísal:Na otázku, zda Zákon, tedy v obrazné řeči Pavlově „hora Sinaj“, nebo Sinajská smlouva, platí v plném rozsahu pro křesťany (včetně Desatera, součásti Zákona), lze odpovědět jednoznačně: Ne, neplatí.
Položila jsem otázku do myslí čtenářů: "Jsem pod Sinajskou smlouvou?" Vyvození důsledků z osobní odpovědi "Ano, JÁ jsem pod Sinajem", nebo "Ne, JÁ nejsem pod Sinajem", je pravděpodobnější, než když napíšeme obecně, že pro křesťany něco platí, nebo neplatí. To je jako když mluvíme o tom, že Ježíš zemřel za všechny lidi. Je to pravda, avšak zní to cizeji a odtažitěji, než když řeknu, že Ježíš zemřel za mě konkrétně. To je vyjádření, které umožňuje tento fakt přijmout nejen rozumem, ale i srdcem.
Jsem pod Sinajskou smlouvou? Lze odpovědět jednoznačně, nebo ne? Je jednoznačná odpověď "ano", nebo "ne" zavádějící? Pokud ano, v čem?
Milan napísal:Ale Zákon Kristův není bez obsahu, není jen očekáváním na to, co nám „Duch ukáže“, zatímco kolem je „vzduchoprázdno“.
Zákon Kristův má konkrétní obsah, také tomu tak rozumím. Nesením břemen jedni druhých ho naplňujeme. V Bibli nalézáme konkrétní Ježíšova přikázání, co po nás Pán chce, jak bychom se měli chovat. Vnímám to tak, že Nový zákon je tohoto učení plný.
Jak vnímáš vzduchoprázdno kolem Ducha? Co si pod tím představuješ?
Jen odbočka: Nedávno jsem něco psala, četla jsem si to po sobě a říkám: "Pane, veď toto sú riadne somáriny, toto tam nemôžem napísať." A z nebe se ozval hlas (to je psáno metaforicky, nebe nezahřmělo): "No veď to." Tak mi to Pán pomohl předělat a už to bylo o něčem jiném.
(V Bibli nejsou popsány všechny konkrétní případy, co dělat v našich životech. Jsou tam principy, i když tam jsou i konkrétní věci. Když potřebuji konkrétní radu v záležitosti, o které se v Bibli nepíše, neptám se obecného Zákona, ale konkrétního Boha.)
Milan napísal:Nabídnu jinou otázku: Vyjadřuje jednání podle Desatera, podřízení se Kristovu Zákonu? „Při vědomí svobody v Kristu, i „horského kázání“, taho, že spasení není skrze dodržování Desatera. Zkušenost Izraele při vyvedení z Egypta v úvodním textu Dekalogu můžeme doplnit zkušeností Boží milosti, třeba Jan 3:16. Nebo jinak: Je jednání podle Desatera součástí, jedním z projevů naplňování příkazu Pána Ježíše „Milovati budeš…“?
Ano nebo Ne?
Pokud nelze odpovědět jednoslovně, proč? Není otázka formulována jasně? Nebo jí nerozumíme stejně? Nebo to není na 100%, ale na 90%? Nebo je třeba obsah Desatera nově vyložit tak, aby zahrnul Pána a Spasitele Ježíše, Syna Božího? (Tím dostávají nový smysl zejména první čtyři přikázání...).
Desatero (která verze?) vnímám jako něco jiného než Zákon Kristův (co to je?). My dnes již čteme v Bibli o Ježíši a doplňujeme si do Desatera (proč jen do Desatera?) Boží milost, díváme se na to našimi dnešními brýlemi. Tehdy však platilo "Dělej to, a budeš žít."
Jednání podle Desatera nevyjadřuje podřízení se Kristovu zákonu. Dá se odpovědět jednoslovně NE.
Nekradením, nesmilněním, nedychtěním atd. vyjadřujeme vnější skutek, a i to je láska k bližnímu. Milujeme-li bližního jako sebe, nebudeme mu činit nic zlého. Ježíš však zachází až do pohnutek a myšlenek lidí, a požaduje po nás, abychom se mezi sebou milovali tak, jako on miloval nás. Což je zase vyšší standard. Nejen milovat bližního jako sám sebe, ale mít sebeobětující lásku jako měl a má Kristus k nám. A to je to, co nám jako věřícím nevěřící nebo lidé "kolem nás" právem vyčítají, protože se toho z naší strany těžce nedostává. Učedníci se mezi sebou příliš nemilují. Proč? Protože to není v lidských silách. Pomoc přichází shůry. A o tom to je, zda o tu pomoc budeme žádat.
Tolik k mému chápání.
...Položila jsem otázku do myslí čtenářů: "Jsem pod Sinajskou smlouvou?" Vyvození důsledků z osobní odpovědi "Ano, JÁ jsem pod Sinajem", nebo "Ne, JÁ nejsem pod Sinajem", je pravděpodobnější, než když napíšeme obecně, že pro křesťany něco platí, nebo neplatí.
Odpověď je ano i ne.
Když nejsme pod Sinajskou smlouvou, tak pod jakou jsme nyní, když ta nová byla určena opět jen Izraelcům a Judejcům?
Nová smlouva není ve všem úplně nová , ale je Berit Chadaša neboli
znovuobnovená a zapsána do srdce a do mysli, zatímco předtím byla sepsána na desky. Nová smlouva opět obsahuje stejné zákony jako stará smlouva. Minimálně Miluj Boha a Miluj Bližního svého. Neobsahuje již obětní zákony a ustanovení, které Ježíš přibil na kříž. Ze zákona nebude zrušena jediná čárka....atd, dokud bude existovat nebe a země a my hříšníci bychom bez zákona nevěděli co je hřích. Zároveň, pokud nejsme obřezáni jako židé nemusíme zachovávat
celý zákon a tudíž je na každém co se zbylých platných přikázání a ustanovení bude zachovávat i dnes.
Přikázání Boží Desatera jsou ale povinné pro každého křesťana, který chce být spasený a jsou tudíž podmínkou přijetí spásy z milosti, resp. je zachovává každý, kdo přijal spásu z milosti a chce být v Novém Jeruzalémě.
Židům 8:10 Protož tatoť jest smlouva,
v kterouž vejdu s domem Izraelským po těch dnech, praví Pán:
Dám zákony své v mysl jejich, a na srdcích jejich napíši je, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem.
Židům 10:16 Tatoť jest smlouva, kterouž učiním s nimi po těch dnech, praví Pán:
Dám zákony své v srdce jejich, a na myslech jejich napíši je,
Galatským 3:15 Bratří, po lidsku pravím: Však utvrzené některého člověka smlouvy žádný neruší, aniž k ní kdo něco přidává.
(Ga 3,15) Bratří, znázorním to příkladem: ani lidskou závěť jednou právoplatně potvrzenou nemůže nikdo zrušit nebo k ní něco přidat.
Galatským 3:17 Totoť pak pravím: Že smlouvy prve od Boha stvrzené, vztahující se k Kristu, Zákon, kterýž po čtyřech stech a po třidcíti letech začal se, nevyprazdňuje, tak aby slib Boží v nic obrátil.
Sobotní úkolky jsi četla? Jako, že je moc nečtu ani nestuduji, tak tady tyto jsou docela dobré pro naše studium víry a zákona.
Studium Galatským:
http://sobotniskola.casd.cz/category/le ... denty-pdf/
bod 6.
Nezrušitelná závěť
Osobní studium Přestože Pavlovi protivníci připouštěli, že Abrahamův život charakterizovala především víra, apoštol věděl o jejich pochybnostech souvisejících se zákonem, který dal Bůh Izraelcům čtyři století po Abrahamovi. Nesouviselo třeba vydání zákona se zrušením všech předchozích dohod? Přečti si text Ga 3,15. Jak rozumíte Pavlově analogii mezi poslední vůlí člověka a Boží smlouvou s Abrahamem? „Závěť“ je platná teprve po smrti toho, kdo ji sepsal, ale Bůh nemůže zemřít. Co tím tedy Pavel podle vás myslel? Smlouva a závěť jsou ve své podstatě odlišné. Smlouva je většinou vzájemný souhlas mezi dvěma nebo více lidmi či stranami. Často může být označena i jako dohoda, úmluva nebo kontrakt. Naproti tomu závěť (testament, poslední vůle) je prohlášením jednoho člověka, který se sám rozhodl něco odká- zat druhému. Apoštol Pavel záměrně používá pro popis Boží smlouvy s Abrahamem řecké slovo diathéké, které naznačuje právě tuto myšlenku rozhodnutí jedné strany. Boží „smlouva“ s Abrahamem byla založena výhradně na Boží vůli a Božím jednání. Neobsahovala žádné pokud ani ale. Abraham měl jednoduše vzít Boha za slovo a očekávat splnění jeho slibů. Pavlovo přirovnání Božích zaslíbení daných Abrahamovi k závěti (poslední vůli) je pro nás poměrně neobvyklé. Závěť, jak ji známe my v naší kultuře, totiž začíná platit po smrti zůstavitele. Bůh však nemůže zemřít. Pavlova argumentace pravděpodobně vychází ze starého židovského práva, které znalo jeden druh závěti označovaný pojmem mattanah. Tento typ závěti a odkázání majetku nebyl vázán na smrt toho, kdo něco odkazoval (odkázaný majetek přecházel na dědice okamžitě), a po oficiálním sepsání již nemohl být změněn. Právě to je myšlenka, se kterou pracuje Pavel při své argumentaci v Ga 3,15: To, co Bůh přislíbil jako svůj „odkaz“ Abrahamovi a jeho potomkům, je pevně dáno, následné změny jsou vyloučeny! Boží smlouva je tedy zaslíbením (Ga 3,16) – a Bůh v žádném případě svá zaslíbení neruší (Iz 46,11; Žd 6,18).
Exkurz: Víra a zákon To tedy vírou rušíme zákon? Naprosto ne! Naopak, zákon potvrzujeme. (Ř 3,31) Co tedy máme říci? Že zákon je hříšný? Naprosto ne! Ale hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: „Nepožádáš!“ (Ř 7,7) Osobní studium Pavel v Listu Galatským velmi důrazně hájil absolutní důležitost víry ve vztahu člověka k Bohu. Právě život Abrahama toho byl jasným příkladem. Opakovaně prohlašoval, že ani obřízka, ani žádné jiné „skutky zá- kona“ nejsou nezbytným předpokladem spasení, protože „člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem“ (Ga 2,16). Navíc znamením opravdově věřících nejsou skutky zákona, ale víra.
Pavlovo opakované odmítání skutků zákona vede k otázkám: Ztratil zákon veškerou důležitost? To Bůh opravdu se zákonem skoncoval? Přečti si text Ř 3,31 a porovnej ho s následujícími verši: Ř 7,7.12; 8,3 a Mt 5,17–20. Co se můžeme z těchto textů dozvědět o zákoně a o jeho platnosti nebo závaznosti pro věřícího člověka? Pavlův argument z Ř 3,31 je obdobou jeho výroku o víře a zákoně v Listu Galatským. Pavel uznával, že někteří mohou dojít k závěru, že vyvyšuje víru na úkor zákona. Proto si klade řečnickou otázku: „To tedy vírou rušíme zákon?“ Pavel používá řecké slovo katargeó přeložené v Ř 3,31 jako „rušíme“ („vyprazd- ňujeme“ – BK) poměrně často. Ptá se na „zrušení“ Boží věrnosti (Ř 3,3), hovoří o „zrušení“ nepřátelství (Ef 2,14.15; ČSP; B21), o „zbavení moci“ těla hříchu (Ř 6,6) nebo dokonce o tom, že Bůh „zruší“ břicho i jídlo (1K 6,13).
Pokud by Pavel chtěl prosazovat myšlenku, že zákon byl prostřednictvím kříže zcela odstraněn – jak se někteří lidé i dnes domnívají, že tak učil – pak by to udělal právě v tomto kontextu. Pavel však tento názor nejen odmítá velmi rázným „Naprosto ne!“, ale dokonce tvrdí, že víra, kterou hlásá, zákon „potvrzuje“. „Plán ospravedlnění skrze víru zjevuje Boží úctu k zákonu tím, že Bůh vyžadoval a zároveň poskytl oběť smíření.
Pokud by ospravedlnění z víry zrušilo zákon, pak by na vysvobození hříšníků z hříchu a na obnovení klidu s Bohem nebyla nutná Kristova oběť smíření. Kromě toho skutečná víra s sebou přináší bezvýhradnou ochotu jednat v souladu s Boží vůlí a žít životem poslušnosti jeho zákonu. … Opravdová víra, založená na upřímné lásce ke Spasiteli, může vést jedině k poslušnosti.“ (6BC 510)
Smysl zákona (Ga 3,16–19) 16Slib byl dán Abrahamovi a „jeho potomku”; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus. 17Chci tím říci: Smlouvu, od Boha dávno pravoplatně potvrzenou, nemůže učinit neplatnou zákon, vydaný teprve po čtyřech stech třiceti letech, a tak zrušit slib. 18Kdyby totiž dědictví plynulo ze zákona, nebylo by založeno na slibu. Abrahamovi je však z milosti Bůh přiřkl svým slibem. 19Jak je to potom se zákonem? Byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek; byl vyhlášen anděly a svěřen lidskému prostředníku. (Ga 3,16–19) Osobní studium Přečti si text celé třetí kapitoly Listu Galatským. O jakém zákoně podle tebe Pavel mluví? Jak zákon charakterizuje? Co je podle Pavla úkolem zákona? Pavel musel nutně čelit otázce, jakou roli tedy má zákon (Tóra) v dějinách spásy, pokud není zdrojem naší záchrany. Byl přesvědčen o tom, že jeho funkce je především odhalující, protože otevřeně pojmenovává hřích pravým jménem a představuje jej jako porušení Boží vůle (viz Ř 3,20; 5,20). V jeho světle je pak zřejmá beznadějnost lidské situace a potřeba pomoci. Proto je zde také slib o příchodu Mesiáše, Zachránce. V tomto smyslu tedy zákon plní svou roli „jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek“. Židé to v Pavlově době viděli odlišně. Zákon pro ně byl „nesmrtelný“ a „prvorozený všeho stvoření“, což znamenalo, že právě kvůli němu byl svět stvořen. Pavel ovšem podřazuje zákon Božímu zaslíbení a staví jej do „pomocné“ role v Božím plánu spásy. Jeho omezenou roli vidí v tom, že naše spravedlnost nepochází ze skutků zákona. Ve své podstatě je ale poselství Božího zákona trvale platné a užitečné a stá- le nám ukazuje ohavnost hříchu (Ř 7,12.13). „Zákon působí jako zvětšovací sklo. Lupa nezvyšuje počet špinavých fleků, které znečišťují oděv, ale dělá je viditelnějšími a odhaluje jich více, než člověk dokáže vidět pouhým okem.“ (Hendriksen William, New Testament Commentary, Exposition on Galatians. Grand Rapids, MI: Baker, 1968, str. 141)
Trvání Božího zákona (Ga 3,16–19) 17Chci tím říci: Smlouvu, od Boha dávno právoplatně potvrzenou, nemůže učinit neplatnou zá- kon, vydaný teprve po čtyřech stech třiceti letech, a tak zrušit slib. … 19Jak je to potom se zákonem? Byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek; byl vyhlášen anděly a svěřen lidskému prostředníku. (Ga 3,17.19) Osobní studium Přečti si texty Gn 9,5.6; 18,19; 26,5; 39,7–10 a Ex 16,22–26. Co můžeš na základě těchto textů usuzovat o existenci zákona před jeho vydáním na hoře Sínaj? Jak rozumíš Pavlovým slovům, že zákon byl „přidán“ na hoře Sínaj? Bůh nepotřeboval zjevit Abrahamovi svůj zákon v hromech a blescích, v zemětřesení a v hrozbě smrti (Ex 19,10–23). Proč tedy Izraelcům předal svůj zákon právě takovým hrůzostrašným způsobem? Příčinou bylo, že Izraelci během svého egyptského otroctví ztratili ze zřetele Boží velikost a jeho etické zásady. Prá- vě proto si potřebovali uvědomit obludnost své hříšnosti a nesrovnatelnou svatost Boha a jeho zákona. Zjevení na hoře Sínaj tomu určitě napomohlo. Přečti si text Ga 3,16–19. Jak rozumíš Pavlovým slovům, že zákon byl „byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek; byl vyhlášen anděly a svěřen lidskému prostředníku“? Mnozí chápou uvedený text v tom smyslu, že zákon vydaný na hoře Sínaj byl jen dočasný. Začal platit 430 let po Abrahamovi a přestal platit Kristovou smrtí na kříži. Takový výklad je však v rozporu nejen s tím, co říká Pavel o zákonu v Listu Římanům, ale také s Ježíšovými slovy (Mt 5,17–19). Častá chyba, kterou dělají čtenáři těchto veršů v Listu Galatským, spočívá v předpokladu, že výraz „do doby“ („dokud“ ČSP; „až“ B21) znamená vždy jen dočasnost. Opak je však pravdou. Když žalmista popisuje člověka, který se bojí Hospodina, říká: „Jeho srdce je upevněné, nebude se bát, až jednou pohlédne na své protivníky“ (Ž 112,8; ČSP). Znamená to snad, že když uvidí pád svých protivníků, začne se bát? Určitě ne. Ve Zjevení Ježíš říká: „Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu“ (Zj 2,25). Má Ježíš na mysli, že když přijde, nebudeme mu již muset být věrní? Význam zákona neskončil Kristovým příchodem. Zákon bude poukazovat na hřích, dokud bude hřích existovat. Pavel říká, že Kristův příchod označuje rozhodující bod lidských dějin. Kristus udělal to, co zákon nemohl udělat nikdy – přinesl skutečné řešení problému hříchu. Ospravedlňuje hříšníky a svým Duchem v nás naplňuje požadavky zákona (Ř 8,3.4).
Nadřazenost zaslíbení (Ga 3,19.20) 19Jak je to potom se zákonem? Byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek; byl vyhlášen anděly a svěřen lidskému prostředníku. 20 Prostředníka není potřebí tam, kde jedná jen jeden, a Bůh je jeden. (Ga 3,19.20) Osobní studium V textu Ga 3,19.20 apoštol Pavel pokračuje ve svých myšlenkách o tom, že zákon vydaný na Sínaji nezrušil smlouvu (testament) milosti, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem. Tato argumentace je důležitá, protože pokud by teologie jeho oponentů byla správná, zákon by opravdu zrušil smlouvu uzavřenou s Abrahamem. V jaké pozici bychom se jako hříšníci nacházeli, kdyby naše ospravedlnění opravdu záviselo na dodržování zákona – na rozdíl od Boží milosti, která nás zachraňuje? V konečném důsledku bychom byli zcela bez naděje na spasení – samozřejmě pokud si odmyslíme ty křesťany, kteří ještě i dnes tvrdí a rozšiřují bludy o tom, že dokážou zachovávat zákon a nehřešit. Přestože jednotlivé detaily argumentace v Ga 3,18–20 jsou poměrně složité, Pavlova základní myš- lenka je jasná: zákon vydaný na Sínaji doplňuje zaslíbení dané Abrahamovi. Kromě toho byl tento zákon dán lidem prostřednictvím andělů a Mojžíše. Spojení andělů s vydáním zákona se sice v knize Exodus nezmiňuje, ale nachází se na dalších místech Písma (Dt 33,2; Sk 7,53 a Žd 2,2). Slovo „prostředník“ (zprostředkovatel) používá Pavel i v 1Tm 2,5, kde odkazuje na Krista. Ale v Ga 3,19.20 Pavel používá toto slovo ve stejném významu, jak je uvedeno v Dt 5,5, kde Mojžíš v souvislosti s vydáním zákona na Sínaji říká: „Já jsem stál v oné době mezi Hospodinem a vámi, abych vám oznámil Hospodinovo slovo, protože jste se báli ohně a nevystoupili jste na horu.“ Přečti si texty Gn 15,1–6; 18,1–33 a 22,1–18. Jak vypadalo Abrahamovo přímé setkání s Bohem? Jaký přínos mohlo podle tebe takové setkání mít? Navzdory majestátnosti vydání zákona na Sínaji, kde byl přítomen nespočetný zástup andělů, toto předání zákona bylo nepřímé (od Boha, prostřednictvím andělů a Mojžíše celému lidu). V jasném kontrastu stojí zaslíbení, které Bůh dal přímo Abrahamovi (a zároveň všem věřícím), protože v tomto případě nebyl potřeba žádný zprostředkovatel. Ať je tedy v konečném důsledku zákon jakkoli důležitý, není a ani nemůže být náhradou za zaslíbení spasení prostřednictvím milosti na základě víry. Zákon nám však pomáhá lépe pochopit, jak nádherné zaslíbení jsme dostali.
Co ty (vy) na to?
