Měli by se kreacionisté bát vědeckého poznání? V březnovém čísle časopisu Advent vyšel zajímavý článek. Překvapilo mě, že jsme otevřeli tuto Pandořinu skříňku.
https://www.casd.sk/wp-content/uploads/ ... 26_web.pdf
Kreacionismus: Požehnání, nebo problém?
-
Host
Re: Kreacionismus: Požehnání, nebo problém?
Podla webstránky univerzity v loma linde je Suzanne E. Phillips PhD vedúca katedry vied o Zemi a biologických vied (Earth and Biological Sciences), a odborná asistentka Vyučuje na Lekárskej fakulte v divízii mikrobiológie a na katedre vied o Zemi a biologických vied.
Z toho mi vyplýva že človek ktorý sa pohybuje v takomto prostredí a je veriaci musí vidieť na tvrdých dátach alebo na tom čo vyučuje že niečo ako veriaci nevieme a že niečo ako vedci nevieme. Vedci s tým problém nikdy nemali. Ked sa dnes na niečo príde to čo bolo včera sa bez okolkov zahodí. Toto sa v cirkvi nestáva aby sme si pripustili niečo nové.
Zuzka chodí okolo ako mačka okolo horúcej kaše, niečo naznačí že by sme sa k vedeckým údajom mali postaviť čestne ale vzápätí to dorovná Biblickým veršom. Mám pocit že ten článok písala Zuzana adventistka spolu so Zuzanou profesorkou biológie a uzavreli dohodu. Aj vlk sa nasýtil aj koza zostala celá.
Vlastne som za tento článok vďačný, lebo vôbec nemusel byť. A možno začneme v cirkvi aj diskutovať a odhadzovať svoje dogmy. Nemusíme hneď v túto sobotu, stačí postupne sami zo sebou rozjímať aby sme boli ochotní a schopní prijať aj niečo nové.
Z toho mi vyplýva že človek ktorý sa pohybuje v takomto prostredí a je veriaci musí vidieť na tvrdých dátach alebo na tom čo vyučuje že niečo ako veriaci nevieme a že niečo ako vedci nevieme. Vedci s tým problém nikdy nemali. Ked sa dnes na niečo príde to čo bolo včera sa bez okolkov zahodí. Toto sa v cirkvi nestáva aby sme si pripustili niečo nové.
Zuzka chodí okolo ako mačka okolo horúcej kaše, niečo naznačí že by sme sa k vedeckým údajom mali postaviť čestne ale vzápätí to dorovná Biblickým veršom. Mám pocit že ten článok písala Zuzana adventistka spolu so Zuzanou profesorkou biológie a uzavreli dohodu. Aj vlk sa nasýtil aj koza zostala celá.
Vlastne som za tento článok vďačný, lebo vôbec nemusel byť. A možno začneme v cirkvi aj diskutovať a odhadzovať svoje dogmy. Nemusíme hneď v túto sobotu, stačí postupne sami zo sebou rozjímať aby sme boli ochotní a schopní prijať aj niečo nové.
-
Neregistrovaný
Re: Kreacionismus: Požehnání, nebo problém?
Ako bývalý veriaci nemám problém s dnešnou vedou. Že napríklad vtáci sú priami potomkovia dinosaurov. Dinosaury nevyhynuli ,ale sa prispôsobili, môžeme povedať s nadsázkou.
Toto by si pani biologička nedovolila napísať do cirkevného časopisu. V Amerike je stále dosť fundamentalistov, ktorí berú Bibliu doslova.
Toto by si pani biologička nedovolila napísať do cirkevného časopisu. V Amerike je stále dosť fundamentalistov, ktorí berú Bibliu doslova.
-
Neregistrovaný
Re: Kreacionismus: Požehnání, nebo problém?
Nechat se tvořit Bohem
O stvoření je možné přemýšlet jako o něčem, co je nám vzdálené a co se nás dotýká jen ve svých důsledcích. Stvoření však můžeme vnímat také jako vyjádření vztahu, který nás neustále pojí s Bohem a který má stále růst a prohlubovat se. Podívejme se, jak by nám takové pojetí mohlo pomoci v našem každodenním životě.
Není mnoho úseků Bible, které by byly tak známé jako několik prvních kapitol knihy Genesis, která otevírá Starý zákon. Kdo by si nevybavil onu podivuhodnou symfonii stvoření světa, který povstává z nicoty a postupně se zaplňuje různými elementy, rostlinami a zvířaty, aby nakonec dostal jako jakousi korunu člověka, obraz samotného Hospodina (Gn 1,27)? Stejně tak si každý vzpomene na příběh prvního lidského páru, Adama a Evy, kteří se vlivem působení zlovolného hada, který je lstí ponoukl porušit Boží přikázání nejíst ze Stromu života, začnou před svým Stvořitelem schovávat a následně musí ráj opustit.
Po mnoho staletí bylo toto vyprávění čteno doslovně. Ne, že by nebylo jasné, že je duchovní smysl ten hlavní, ale převažovala představa, že jde o jakousi prehistorii, která byla zázračně zaznamenána. Toto pojetí, které dodnes občas zaslechneme, bohužel v očích mnohých poněkud znevážilo to, co se tento příběh snaží říci. Staří Židé totiž rádi pomocí příběhů sdělovali to, co se nedalo popsat definicí. Ježíš Kristus v tom ostatně nebyl žádnou výjimkou. Kolik jen máme v evangeliu podobenství a drobných příběhů, kterými nás Ježíš učí myslet vlastní hlavou! Jejich doslovné čtení by přitom bylo mnohdy zavádějící.
Zkusíme-li číst podobným způsobem právě i příběh o stvoření, zjistíme, že se nejedná o absurdní představu náboženských fundamentalistů o tom, co bylo kdysi, ale o moudrý příběh, který nám chce říci něco o tom, kdo je Bůh, kdo jsme my a jaké je naše místo ve světě tady a teď. Pojďme se proto podívat, jak se jím můžeme inspirovat. Ve světle Ježíšova učení a života nám v tom pomůže zakladatel jezuitů sv. Ignác z Loyoly.
Člověk je (s)tvořen, aby…
Duchovní cvičení, hlavní dědictví sv. Ignáce, obsahují jako jakousi preambuli, která dává dynamiku celým exerciciím, zajímavý text, který se nazývá Východisko a základ. Jeho původní znění je poněkud strohé, avšak dá se interpretovat následujícím způsobem (originál snadno naleznete jinde): Člověk je tvořen, aby svobodně vstoupil se svým milujícím Otcem a Stvořitelem a jeho světem do vztahu, který se bude projevovat životem naplněným vděčností, láskou a důvěrou a který bude už zde na zemi odrazem života věčného. Všechno na tomto světě je zde pro to, aby nám to v tomto cíli pomáhalo: všechny věci jsou stvořeny dobrým Bohem a jsou tedy samy o sobě dobré. Jelikož jsme ale každý jiný, musíme rozlišit, co nám reálně ve zmíněném vztahu pomáhá růst a vzdávat se toho, co nás v něm brzdí či od něj odvádí.
Už zevrubné přehlédnutí tohoto textu ukazuje, jak důležitá byla pro Ignáce skutečnost, že jsme stvoření Bohem. Budeme-li tento text chvíli „přežvykovat“, zjistíme, že stvoření je jistě čin, ale především je to vztah, který přetrvává po celý náš život. Hospodin totiž lidem zvláštním způsobem vdechuje něco ze sebe sama (Gn 2,7) a tento život v nás přetrvává a umožňuje to, že je člověk tím, kým ze své podstaty má být: přítelem, dokonce dcerou či synem Božím. Spíše než stvořen (kdysi)je tedy člověk tvořen (stále). Ne však pouze pasivně, ale svou spoluprací s Bohem ve světě. Křesťanství je proto možné chápat jako připomínání a obnovu vztahu se Stvořitelem skrze umění přijímat dar, který nám v plnosti dává vzkříšený Kristus: „Přijměte Ducha svatého!“ (Jn 20,22)
Když na tento vztah až příliš často zapomínáme, nebo ho dokonce vědomě narušujeme, dopouštíme se toho, co nazýváme „hříchem“. Už jen volit to méně dobré je úkrokem stranou z cesty života (srov. Dt 30,15–20). Ježíš, Syn Otce, nám svým životem ukázal, jaké hloubky může tento vztah dosáhnout. A nejen to: do tohoto společenství vztahů, kterým je Nejsvětější Trojice objímající celý svět, nás štědře a velkodušně zve, zejména ve své církvi. Písmo opravdu hovoří o křtu jako o „novém stvoření“ (2 Kor 5,17).
Stejně jako (s)tvoření ale není něčím samozřejmým, co by Bůh musel činit, je i odpověď člověka svobodná. Zda tento vztah skutečně naplno přijmeme a dovolíme mu dát smysl a chuť našemu životu, nebo ho přijmeme jen napůl či vůbec, to už závisí jen na nás.
Vztah s Bohem skrze stvoření
Stvoření je tedy možné vnímat jako vztah s Bohem, který máme rozvíjet, v čemž nám nevyčíslitelným způsobem pomáhá Kristova milost. Tato milost je dar, který Hospodin nemusí, a přesto chce dávat všem lidem, od toho prvního až po toho posledního. Podobně jako v každém vztahu se tato milost, kterou je Pán sám, dává často skrze obyčejné věci, které ale díky vztahu k Tomu, kdo jim dává smysl, mají neobyčejnou hodnotu.
Nejvíce to vynikne ve svátostech: voda smývá nejen špínu těla, ale celého našeho bytí (křest), víno a chléb nás činí spolustolovníky a přáteli se samotným Bohem (eucharistie) apod. Svátosti, které vztah s Bohem a jeho stvořením tajemně budují, jsou tedy prostředkem k tomu být skutečně člověkem, protože člověk a Bůh k sobě jednoduše patří. Bůh může být bez člověka, ale člověk nemůže být bez Boha a jeho světa. Kdo utíká od reality, ať už to znamená útěk od sebe, nebo útěk od světa, utíká ve skutečnosti od Boha. Tato realita totiž není nikdy prosta životadárné přítomnosti svého Tvůrce, byť nám někdy není patrná.
Vztah s Bohem se proto neomezuje „pouze“ na svátosti, jak nám dává pochopit příběh o stvoření i Východisko a základ. Viditelným znamením tohoto neviditelného vztahu s Bohem se mohou a mají stát i vztahy s dalšími osobami a se zbytkem stvoření. Samo o sobě nás od Hospodina nic neodděluje, pokud dáme stvoření správný smysl a řád. Kamenem buď můžeme na někoho hodit, nebo z něj postavit katedrálu. Inteligenci nebo sílu můžeme dát do služeb dobra, nebo si skrze ně vytvořit mocenské postavení a chtít si skrze ně druhé podřídit. Genesis i Východisko nám proto ukazují, že vše je možné, ale ne vše prospívá (srov. 1 Kor 6,12). Mnohdy ale možná tápeme, jak dál. Snad nám v tom mohou pomoci i následující podněty, které můžeme promodlit společně s odpovídajícími úryvky z Písma:
1) Vše je tvořeno slovem dobrého Boha, a je to tedy něčím, co zrcadlí Boží dobrotu (Gn 1,1–26). Dovolme si udělat čas a vyjít do přírody a jen tak pozorovat a vnímat rozmanitost stvoření, trochu jako legendární prarodiče v Edenu. Nesnažme se jednotlivé „druhy“ apod. analyzovat, ale vnímejme jejich bohatství, snažme se zaslechnout „melodii“, kterou nám hrají, a zahlédnout v nich odlesk Boží dobroty a moudrosti. Nechme se překvapit a žasněme jako děti, které poprvé poznávají krásy světa. Co to v nás působí? Pokud se k nám plazí had pokušení, nechme ho jednoduše být a nevěnujme mu naši pozornost, zase se odplazí.
2) Jako vrchol stvoření se na zemi objevují lidé, kterým dává Bůh za úkol být plodnými, množit se, naplnit zemi a podmanit si ji (Gn 1,28). Hospodin činí z lidí spolustvořitele a dává jim zodpovědnost za svět i vzájemné vztahy. Dobrý a plodný život je úkol od Boha! Zkusme se v modlitbě zastavit u toho, kde vnímáme, že naše práce nebo vztahy s druhými lidmi dávají život a pomáhají dělat ze světa lepší místo. Kde to v našich vztazích „kvete“? Co se nám tím Bůh snaží říci, k čemu nás tím zve? Poděkujme mu za to a pozvěme ho, aby „obnovil své stvoření“ tam, kde naopak něco leží ladem a hyne.
3) „Sedmého dne Bůh skončil své dílo, které udělal, a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal. Bůh požehnal sedmému dni a posvětil ho, neboť v něm přestal s veškerým svým dílem, které stvořil a udělal.“ (Gn 2,2–3) Hospodinova moudrost je i v tom, že něco začne dělat, ale ve správnou chvíli s tím dokáže přestat. Dokážeme i my na nějakou chvíli přestat, udělat si čas a uvážit, co dál? Nestěžujeme si, že je naše sekera tupá, protože si neuděláme čas na to ji nabrousit? Nepovažujeme se za tak důležité, že musíme být „vždy na lince“? Hospodin dává Adamovi a Evě svobodu a prostor. Dokážeme my dát druhým svobodu růst, byť za cenu chyb?
Ať už nás nějaký z těchto podnětů osloví nebo ne, zkusme si najít každý den alespoň nějaký čas, který nám pomůže uvědomit si, že máme s Bohem vztah, který nám dává život, a že v našich vztazích máme život dávat i my. Uvědomme si, že jsme milováni, a prosme o odvahu nechat se tvořit naším Otcem skrze Krista v Duchu svatém, aby při pohledu na nás mohli druzí lidé rozjímat Hospodina, který v nás a s námi činí vše dobré.
Pavel Banďouch SJ
Foto: Ladislav Nosek SJ
Zdroj: Bulletin Jezuité 4/2025 (https://jezuite.cz/slider/nechat-se-tvo ... xg_itnQ-DA [13. 3. 2026])
O stvoření je možné přemýšlet jako o něčem, co je nám vzdálené a co se nás dotýká jen ve svých důsledcích. Stvoření však můžeme vnímat také jako vyjádření vztahu, který nás neustále pojí s Bohem a který má stále růst a prohlubovat se. Podívejme se, jak by nám takové pojetí mohlo pomoci v našem každodenním životě.
Není mnoho úseků Bible, které by byly tak známé jako několik prvních kapitol knihy Genesis, která otevírá Starý zákon. Kdo by si nevybavil onu podivuhodnou symfonii stvoření světa, který povstává z nicoty a postupně se zaplňuje různými elementy, rostlinami a zvířaty, aby nakonec dostal jako jakousi korunu člověka, obraz samotného Hospodina (Gn 1,27)? Stejně tak si každý vzpomene na příběh prvního lidského páru, Adama a Evy, kteří se vlivem působení zlovolného hada, který je lstí ponoukl porušit Boží přikázání nejíst ze Stromu života, začnou před svým Stvořitelem schovávat a následně musí ráj opustit.
Po mnoho staletí bylo toto vyprávění čteno doslovně. Ne, že by nebylo jasné, že je duchovní smysl ten hlavní, ale převažovala představa, že jde o jakousi prehistorii, která byla zázračně zaznamenána. Toto pojetí, které dodnes občas zaslechneme, bohužel v očích mnohých poněkud znevážilo to, co se tento příběh snaží říci. Staří Židé totiž rádi pomocí příběhů sdělovali to, co se nedalo popsat definicí. Ježíš Kristus v tom ostatně nebyl žádnou výjimkou. Kolik jen máme v evangeliu podobenství a drobných příběhů, kterými nás Ježíš učí myslet vlastní hlavou! Jejich doslovné čtení by přitom bylo mnohdy zavádějící.
Zkusíme-li číst podobným způsobem právě i příběh o stvoření, zjistíme, že se nejedná o absurdní představu náboženských fundamentalistů o tom, co bylo kdysi, ale o moudrý příběh, který nám chce říci něco o tom, kdo je Bůh, kdo jsme my a jaké je naše místo ve světě tady a teď. Pojďme se proto podívat, jak se jím můžeme inspirovat. Ve světle Ježíšova učení a života nám v tom pomůže zakladatel jezuitů sv. Ignác z Loyoly.
Člověk je (s)tvořen, aby…
Duchovní cvičení, hlavní dědictví sv. Ignáce, obsahují jako jakousi preambuli, která dává dynamiku celým exerciciím, zajímavý text, který se nazývá Východisko a základ. Jeho původní znění je poněkud strohé, avšak dá se interpretovat následujícím způsobem (originál snadno naleznete jinde): Člověk je tvořen, aby svobodně vstoupil se svým milujícím Otcem a Stvořitelem a jeho světem do vztahu, který se bude projevovat životem naplněným vděčností, láskou a důvěrou a který bude už zde na zemi odrazem života věčného. Všechno na tomto světě je zde pro to, aby nám to v tomto cíli pomáhalo: všechny věci jsou stvořeny dobrým Bohem a jsou tedy samy o sobě dobré. Jelikož jsme ale každý jiný, musíme rozlišit, co nám reálně ve zmíněném vztahu pomáhá růst a vzdávat se toho, co nás v něm brzdí či od něj odvádí.
Už zevrubné přehlédnutí tohoto textu ukazuje, jak důležitá byla pro Ignáce skutečnost, že jsme stvoření Bohem. Budeme-li tento text chvíli „přežvykovat“, zjistíme, že stvoření je jistě čin, ale především je to vztah, který přetrvává po celý náš život. Hospodin totiž lidem zvláštním způsobem vdechuje něco ze sebe sama (Gn 2,7) a tento život v nás přetrvává a umožňuje to, že je člověk tím, kým ze své podstaty má být: přítelem, dokonce dcerou či synem Božím. Spíše než stvořen (kdysi)je tedy člověk tvořen (stále). Ne však pouze pasivně, ale svou spoluprací s Bohem ve světě. Křesťanství je proto možné chápat jako připomínání a obnovu vztahu se Stvořitelem skrze umění přijímat dar, který nám v plnosti dává vzkříšený Kristus: „Přijměte Ducha svatého!“ (Jn 20,22)
Když na tento vztah až příliš často zapomínáme, nebo ho dokonce vědomě narušujeme, dopouštíme se toho, co nazýváme „hříchem“. Už jen volit to méně dobré je úkrokem stranou z cesty života (srov. Dt 30,15–20). Ježíš, Syn Otce, nám svým životem ukázal, jaké hloubky může tento vztah dosáhnout. A nejen to: do tohoto společenství vztahů, kterým je Nejsvětější Trojice objímající celý svět, nás štědře a velkodušně zve, zejména ve své církvi. Písmo opravdu hovoří o křtu jako o „novém stvoření“ (2 Kor 5,17).
Stejně jako (s)tvoření ale není něčím samozřejmým, co by Bůh musel činit, je i odpověď člověka svobodná. Zda tento vztah skutečně naplno přijmeme a dovolíme mu dát smysl a chuť našemu životu, nebo ho přijmeme jen napůl či vůbec, to už závisí jen na nás.
Vztah s Bohem skrze stvoření
Stvoření je tedy možné vnímat jako vztah s Bohem, který máme rozvíjet, v čemž nám nevyčíslitelným způsobem pomáhá Kristova milost. Tato milost je dar, který Hospodin nemusí, a přesto chce dávat všem lidem, od toho prvního až po toho posledního. Podobně jako v každém vztahu se tato milost, kterou je Pán sám, dává často skrze obyčejné věci, které ale díky vztahu k Tomu, kdo jim dává smysl, mají neobyčejnou hodnotu.
Nejvíce to vynikne ve svátostech: voda smývá nejen špínu těla, ale celého našeho bytí (křest), víno a chléb nás činí spolustolovníky a přáteli se samotným Bohem (eucharistie) apod. Svátosti, které vztah s Bohem a jeho stvořením tajemně budují, jsou tedy prostředkem k tomu být skutečně člověkem, protože člověk a Bůh k sobě jednoduše patří. Bůh může být bez člověka, ale člověk nemůže být bez Boha a jeho světa. Kdo utíká od reality, ať už to znamená útěk od sebe, nebo útěk od světa, utíká ve skutečnosti od Boha. Tato realita totiž není nikdy prosta životadárné přítomnosti svého Tvůrce, byť nám někdy není patrná.
Vztah s Bohem se proto neomezuje „pouze“ na svátosti, jak nám dává pochopit příběh o stvoření i Východisko a základ. Viditelným znamením tohoto neviditelného vztahu s Bohem se mohou a mají stát i vztahy s dalšími osobami a se zbytkem stvoření. Samo o sobě nás od Hospodina nic neodděluje, pokud dáme stvoření správný smysl a řád. Kamenem buď můžeme na někoho hodit, nebo z něj postavit katedrálu. Inteligenci nebo sílu můžeme dát do služeb dobra, nebo si skrze ně vytvořit mocenské postavení a chtít si skrze ně druhé podřídit. Genesis i Východisko nám proto ukazují, že vše je možné, ale ne vše prospívá (srov. 1 Kor 6,12). Mnohdy ale možná tápeme, jak dál. Snad nám v tom mohou pomoci i následující podněty, které můžeme promodlit společně s odpovídajícími úryvky z Písma:
1) Vše je tvořeno slovem dobrého Boha, a je to tedy něčím, co zrcadlí Boží dobrotu (Gn 1,1–26). Dovolme si udělat čas a vyjít do přírody a jen tak pozorovat a vnímat rozmanitost stvoření, trochu jako legendární prarodiče v Edenu. Nesnažme se jednotlivé „druhy“ apod. analyzovat, ale vnímejme jejich bohatství, snažme se zaslechnout „melodii“, kterou nám hrají, a zahlédnout v nich odlesk Boží dobroty a moudrosti. Nechme se překvapit a žasněme jako děti, které poprvé poznávají krásy světa. Co to v nás působí? Pokud se k nám plazí had pokušení, nechme ho jednoduše být a nevěnujme mu naši pozornost, zase se odplazí.
2) Jako vrchol stvoření se na zemi objevují lidé, kterým dává Bůh za úkol být plodnými, množit se, naplnit zemi a podmanit si ji (Gn 1,28). Hospodin činí z lidí spolustvořitele a dává jim zodpovědnost za svět i vzájemné vztahy. Dobrý a plodný život je úkol od Boha! Zkusme se v modlitbě zastavit u toho, kde vnímáme, že naše práce nebo vztahy s druhými lidmi dávají život a pomáhají dělat ze světa lepší místo. Kde to v našich vztazích „kvete“? Co se nám tím Bůh snaží říci, k čemu nás tím zve? Poděkujme mu za to a pozvěme ho, aby „obnovil své stvoření“ tam, kde naopak něco leží ladem a hyne.
3) „Sedmého dne Bůh skončil své dílo, které udělal, a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal. Bůh požehnal sedmému dni a posvětil ho, neboť v něm přestal s veškerým svým dílem, které stvořil a udělal.“ (Gn 2,2–3) Hospodinova moudrost je i v tom, že něco začne dělat, ale ve správnou chvíli s tím dokáže přestat. Dokážeme i my na nějakou chvíli přestat, udělat si čas a uvážit, co dál? Nestěžujeme si, že je naše sekera tupá, protože si neuděláme čas na to ji nabrousit? Nepovažujeme se za tak důležité, že musíme být „vždy na lince“? Hospodin dává Adamovi a Evě svobodu a prostor. Dokážeme my dát druhým svobodu růst, byť za cenu chyb?
Ať už nás nějaký z těchto podnětů osloví nebo ne, zkusme si najít každý den alespoň nějaký čas, který nám pomůže uvědomit si, že máme s Bohem vztah, který nám dává život, a že v našich vztazích máme život dávat i my. Uvědomme si, že jsme milováni, a prosme o odvahu nechat se tvořit naším Otcem skrze Krista v Duchu svatém, aby při pohledu na nás mohli druzí lidé rozjímat Hospodina, který v nás a s námi činí vše dobré.
Pavel Banďouch SJ
Foto: Ladislav Nosek SJ
Zdroj: Bulletin Jezuité 4/2025 (https://jezuite.cz/slider/nechat-se-tvo ... xg_itnQ-DA [13. 3. 2026])
Kto je prítomný
Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 10 neregistrovaných