Měli by se kreacionisté bát vědeckého poznání? V březnovém čísle časopisu Advent vyšel zajímavý článek. Překvapilo mě, že jsme otevřeli tuto Pandořinu skříňku.
https://www.casd.sk/wp-content/uploads/ ... 26_web.pdf
Kreacionismus: Požehnání, nebo problém?
-
Host
Re: Kreacionismus: Požehnání, nebo problém?
Podla webstránky univerzity v loma linde je Suzanne E. Phillips PhD vedúca katedry vied o Zemi a biologických vied (Earth and Biological Sciences), a odborná asistentka Vyučuje na Lekárskej fakulte v divízii mikrobiológie a na katedre vied o Zemi a biologických vied.
Z toho mi vyplýva že človek ktorý sa pohybuje v takomto prostredí a je veriaci musí vidieť na tvrdých dátach alebo na tom čo vyučuje že niečo ako veriaci nevieme a že niečo ako vedci nevieme. Vedci s tým problém nikdy nemali. Ked sa dnes na niečo príde to čo bolo včera sa bez okolkov zahodí. Toto sa v cirkvi nestáva aby sme si pripustili niečo nové.
Zuzka chodí okolo ako mačka okolo horúcej kaše, niečo naznačí že by sme sa k vedeckým údajom mali postaviť čestne ale vzápätí to dorovná Biblickým veršom. Mám pocit že ten článok písala Zuzana adventistka spolu so Zuzanou profesorkou biológie a uzavreli dohodu. Aj vlk sa nasýtil aj koza zostala celá.
Vlastne som za tento článok vďačný, lebo vôbec nemusel byť. A možno začneme v cirkvi aj diskutovať a odhadzovať svoje dogmy. Nemusíme hneď v túto sobotu, stačí postupne sami zo sebou rozjímať aby sme boli ochotní a schopní prijať aj niečo nové.
Z toho mi vyplýva že človek ktorý sa pohybuje v takomto prostredí a je veriaci musí vidieť na tvrdých dátach alebo na tom čo vyučuje že niečo ako veriaci nevieme a že niečo ako vedci nevieme. Vedci s tým problém nikdy nemali. Ked sa dnes na niečo príde to čo bolo včera sa bez okolkov zahodí. Toto sa v cirkvi nestáva aby sme si pripustili niečo nové.
Zuzka chodí okolo ako mačka okolo horúcej kaše, niečo naznačí že by sme sa k vedeckým údajom mali postaviť čestne ale vzápätí to dorovná Biblickým veršom. Mám pocit že ten článok písala Zuzana adventistka spolu so Zuzanou profesorkou biológie a uzavreli dohodu. Aj vlk sa nasýtil aj koza zostala celá.
Vlastne som za tento článok vďačný, lebo vôbec nemusel byť. A možno začneme v cirkvi aj diskutovať a odhadzovať svoje dogmy. Nemusíme hneď v túto sobotu, stačí postupne sami zo sebou rozjímať aby sme boli ochotní a schopní prijať aj niečo nové.
-
Neregistrovaný
Re: Kreacionismus: Požehnání, nebo problém?
Ako bývalý veriaci nemám problém s dnešnou vedou. Že napríklad vtáci sú priami potomkovia dinosaurov. Dinosaury nevyhynuli ,ale sa prispôsobili, môžeme povedať s nadsázkou.
Toto by si pani biologička nedovolila napísať do cirkevného časopisu. V Amerike je stále dosť fundamentalistov, ktorí berú Bibliu doslova.
Toto by si pani biologička nedovolila napísať do cirkevného časopisu. V Amerike je stále dosť fundamentalistov, ktorí berú Bibliu doslova.
-
Neregistrovaný
Re: Kreacionismus: Požehnání, nebo problém?
Nechat se tvořit Bohem
O stvoření je možné přemýšlet jako o něčem, co je nám vzdálené a co se nás dotýká jen ve svých důsledcích. Stvoření však můžeme vnímat také jako vyjádření vztahu, který nás neustále pojí s Bohem a který má stále růst a prohlubovat se. Podívejme se, jak by nám takové pojetí mohlo pomoci v našem každodenním životě.
Není mnoho úseků Bible, které by byly tak známé jako několik prvních kapitol knihy Genesis, která otevírá Starý zákon. Kdo by si nevybavil onu podivuhodnou symfonii stvoření světa, který povstává z nicoty a postupně se zaplňuje různými elementy, rostlinami a zvířaty, aby nakonec dostal jako jakousi korunu člověka, obraz samotného Hospodina (Gn 1,27)? Stejně tak si každý vzpomene na příběh prvního lidského páru, Adama a Evy, kteří se vlivem působení zlovolného hada, který je lstí ponoukl porušit Boží přikázání nejíst ze Stromu života, začnou před svým Stvořitelem schovávat a následně musí ráj opustit.
Po mnoho staletí bylo toto vyprávění čteno doslovně. Ne, že by nebylo jasné, že je duchovní smysl ten hlavní, ale převažovala představa, že jde o jakousi prehistorii, která byla zázračně zaznamenána. Toto pojetí, které dodnes občas zaslechneme, bohužel v očích mnohých poněkud znevážilo to, co se tento příběh snaží říci. Staří Židé totiž rádi pomocí příběhů sdělovali to, co se nedalo popsat definicí. Ježíš Kristus v tom ostatně nebyl žádnou výjimkou. Kolik jen máme v evangeliu podobenství a drobných příběhů, kterými nás Ježíš učí myslet vlastní hlavou! Jejich doslovné čtení by přitom bylo mnohdy zavádějící.
Zkusíme-li číst podobným způsobem právě i příběh o stvoření, zjistíme, že se nejedná o absurdní představu náboženských fundamentalistů o tom, co bylo kdysi, ale o moudrý příběh, který nám chce říci něco o tom, kdo je Bůh, kdo jsme my a jaké je naše místo ve světě tady a teď. Pojďme se proto podívat, jak se jím můžeme inspirovat. Ve světle Ježíšova učení a života nám v tom pomůže zakladatel jezuitů sv. Ignác z Loyoly.
Člověk je (s)tvořen, aby…
Duchovní cvičení, hlavní dědictví sv. Ignáce, obsahují jako jakousi preambuli, která dává dynamiku celým exerciciím, zajímavý text, který se nazývá Východisko a základ. Jeho původní znění je poněkud strohé, avšak dá se interpretovat následujícím způsobem (originál snadno naleznete jinde): Člověk je tvořen, aby svobodně vstoupil se svým milujícím Otcem a Stvořitelem a jeho světem do vztahu, který se bude projevovat životem naplněným vděčností, láskou a důvěrou a který bude už zde na zemi odrazem života věčného. Všechno na tomto světě je zde pro to, aby nám to v tomto cíli pomáhalo: všechny věci jsou stvořeny dobrým Bohem a jsou tedy samy o sobě dobré. Jelikož jsme ale každý jiný, musíme rozlišit, co nám reálně ve zmíněném vztahu pomáhá růst a vzdávat se toho, co nás v něm brzdí či od něj odvádí.
Už zevrubné přehlédnutí tohoto textu ukazuje, jak důležitá byla pro Ignáce skutečnost, že jsme stvoření Bohem. Budeme-li tento text chvíli „přežvykovat“, zjistíme, že stvoření je jistě čin, ale především je to vztah, který přetrvává po celý náš život. Hospodin totiž lidem zvláštním způsobem vdechuje něco ze sebe sama (Gn 2,7) a tento život v nás přetrvává a umožňuje to, že je člověk tím, kým ze své podstaty má být: přítelem, dokonce dcerou či synem Božím. Spíše než stvořen (kdysi)je tedy člověk tvořen (stále). Ne však pouze pasivně, ale svou spoluprací s Bohem ve světě. Křesťanství je proto možné chápat jako připomínání a obnovu vztahu se Stvořitelem skrze umění přijímat dar, který nám v plnosti dává vzkříšený Kristus: „Přijměte Ducha svatého!“ (Jn 20,22)
Když na tento vztah až příliš často zapomínáme, nebo ho dokonce vědomě narušujeme, dopouštíme se toho, co nazýváme „hříchem“. Už jen volit to méně dobré je úkrokem stranou z cesty života (srov. Dt 30,15–20). Ježíš, Syn Otce, nám svým životem ukázal, jaké hloubky může tento vztah dosáhnout. A nejen to: do tohoto společenství vztahů, kterým je Nejsvětější Trojice objímající celý svět, nás štědře a velkodušně zve, zejména ve své církvi. Písmo opravdu hovoří o křtu jako o „novém stvoření“ (2 Kor 5,17).
Stejně jako (s)tvoření ale není něčím samozřejmým, co by Bůh musel činit, je i odpověď člověka svobodná. Zda tento vztah skutečně naplno přijmeme a dovolíme mu dát smysl a chuť našemu životu, nebo ho přijmeme jen napůl či vůbec, to už závisí jen na nás.
Vztah s Bohem skrze stvoření
Stvoření je tedy možné vnímat jako vztah s Bohem, který máme rozvíjet, v čemž nám nevyčíslitelným způsobem pomáhá Kristova milost. Tato milost je dar, který Hospodin nemusí, a přesto chce dávat všem lidem, od toho prvního až po toho posledního. Podobně jako v každém vztahu se tato milost, kterou je Pán sám, dává často skrze obyčejné věci, které ale díky vztahu k Tomu, kdo jim dává smysl, mají neobyčejnou hodnotu.
Nejvíce to vynikne ve svátostech: voda smývá nejen špínu těla, ale celého našeho bytí (křest), víno a chléb nás činí spolustolovníky a přáteli se samotným Bohem (eucharistie) apod. Svátosti, které vztah s Bohem a jeho stvořením tajemně budují, jsou tedy prostředkem k tomu být skutečně člověkem, protože člověk a Bůh k sobě jednoduše patří. Bůh může být bez člověka, ale člověk nemůže být bez Boha a jeho světa. Kdo utíká od reality, ať už to znamená útěk od sebe, nebo útěk od světa, utíká ve skutečnosti od Boha. Tato realita totiž není nikdy prosta životadárné přítomnosti svého Tvůrce, byť nám někdy není patrná.
Vztah s Bohem se proto neomezuje „pouze“ na svátosti, jak nám dává pochopit příběh o stvoření i Východisko a základ. Viditelným znamením tohoto neviditelného vztahu s Bohem se mohou a mají stát i vztahy s dalšími osobami a se zbytkem stvoření. Samo o sobě nás od Hospodina nic neodděluje, pokud dáme stvoření správný smysl a řád. Kamenem buď můžeme na někoho hodit, nebo z něj postavit katedrálu. Inteligenci nebo sílu můžeme dát do služeb dobra, nebo si skrze ně vytvořit mocenské postavení a chtít si skrze ně druhé podřídit. Genesis i Východisko nám proto ukazují, že vše je možné, ale ne vše prospívá (srov. 1 Kor 6,12). Mnohdy ale možná tápeme, jak dál. Snad nám v tom mohou pomoci i následující podněty, které můžeme promodlit společně s odpovídajícími úryvky z Písma:
1) Vše je tvořeno slovem dobrého Boha, a je to tedy něčím, co zrcadlí Boží dobrotu (Gn 1,1–26). Dovolme si udělat čas a vyjít do přírody a jen tak pozorovat a vnímat rozmanitost stvoření, trochu jako legendární prarodiče v Edenu. Nesnažme se jednotlivé „druhy“ apod. analyzovat, ale vnímejme jejich bohatství, snažme se zaslechnout „melodii“, kterou nám hrají, a zahlédnout v nich odlesk Boží dobroty a moudrosti. Nechme se překvapit a žasněme jako děti, které poprvé poznávají krásy světa. Co to v nás působí? Pokud se k nám plazí had pokušení, nechme ho jednoduše být a nevěnujme mu naši pozornost, zase se odplazí.
2) Jako vrchol stvoření se na zemi objevují lidé, kterým dává Bůh za úkol být plodnými, množit se, naplnit zemi a podmanit si ji (Gn 1,28). Hospodin činí z lidí spolustvořitele a dává jim zodpovědnost za svět i vzájemné vztahy. Dobrý a plodný život je úkol od Boha! Zkusme se v modlitbě zastavit u toho, kde vnímáme, že naše práce nebo vztahy s druhými lidmi dávají život a pomáhají dělat ze světa lepší místo. Kde to v našich vztazích „kvete“? Co se nám tím Bůh snaží říci, k čemu nás tím zve? Poděkujme mu za to a pozvěme ho, aby „obnovil své stvoření“ tam, kde naopak něco leží ladem a hyne.
3) „Sedmého dne Bůh skončil své dílo, které udělal, a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal. Bůh požehnal sedmému dni a posvětil ho, neboť v něm přestal s veškerým svým dílem, které stvořil a udělal.“ (Gn 2,2–3) Hospodinova moudrost je i v tom, že něco začne dělat, ale ve správnou chvíli s tím dokáže přestat. Dokážeme i my na nějakou chvíli přestat, udělat si čas a uvážit, co dál? Nestěžujeme si, že je naše sekera tupá, protože si neuděláme čas na to ji nabrousit? Nepovažujeme se za tak důležité, že musíme být „vždy na lince“? Hospodin dává Adamovi a Evě svobodu a prostor. Dokážeme my dát druhým svobodu růst, byť za cenu chyb?
Ať už nás nějaký z těchto podnětů osloví nebo ne, zkusme si najít každý den alespoň nějaký čas, který nám pomůže uvědomit si, že máme s Bohem vztah, který nám dává život, a že v našich vztazích máme život dávat i my. Uvědomme si, že jsme milováni, a prosme o odvahu nechat se tvořit naším Otcem skrze Krista v Duchu svatém, aby při pohledu na nás mohli druzí lidé rozjímat Hospodina, který v nás a s námi činí vše dobré.
Pavel Banďouch SJ
Foto: Ladislav Nosek SJ
Zdroj: Bulletin Jezuité 4/2025 (https://jezuite.cz/slider/nechat-se-tvo ... xg_itnQ-DA [13. 3. 2026])
O stvoření je možné přemýšlet jako o něčem, co je nám vzdálené a co se nás dotýká jen ve svých důsledcích. Stvoření však můžeme vnímat také jako vyjádření vztahu, který nás neustále pojí s Bohem a který má stále růst a prohlubovat se. Podívejme se, jak by nám takové pojetí mohlo pomoci v našem každodenním životě.
Není mnoho úseků Bible, které by byly tak známé jako několik prvních kapitol knihy Genesis, která otevírá Starý zákon. Kdo by si nevybavil onu podivuhodnou symfonii stvoření světa, který povstává z nicoty a postupně se zaplňuje různými elementy, rostlinami a zvířaty, aby nakonec dostal jako jakousi korunu člověka, obraz samotného Hospodina (Gn 1,27)? Stejně tak si každý vzpomene na příběh prvního lidského páru, Adama a Evy, kteří se vlivem působení zlovolného hada, který je lstí ponoukl porušit Boží přikázání nejíst ze Stromu života, začnou před svým Stvořitelem schovávat a následně musí ráj opustit.
Po mnoho staletí bylo toto vyprávění čteno doslovně. Ne, že by nebylo jasné, že je duchovní smysl ten hlavní, ale převažovala představa, že jde o jakousi prehistorii, která byla zázračně zaznamenána. Toto pojetí, které dodnes občas zaslechneme, bohužel v očích mnohých poněkud znevážilo to, co se tento příběh snaží říci. Staří Židé totiž rádi pomocí příběhů sdělovali to, co se nedalo popsat definicí. Ježíš Kristus v tom ostatně nebyl žádnou výjimkou. Kolik jen máme v evangeliu podobenství a drobných příběhů, kterými nás Ježíš učí myslet vlastní hlavou! Jejich doslovné čtení by přitom bylo mnohdy zavádějící.
Zkusíme-li číst podobným způsobem právě i příběh o stvoření, zjistíme, že se nejedná o absurdní představu náboženských fundamentalistů o tom, co bylo kdysi, ale o moudrý příběh, který nám chce říci něco o tom, kdo je Bůh, kdo jsme my a jaké je naše místo ve světě tady a teď. Pojďme se proto podívat, jak se jím můžeme inspirovat. Ve světle Ježíšova učení a života nám v tom pomůže zakladatel jezuitů sv. Ignác z Loyoly.
Člověk je (s)tvořen, aby…
Duchovní cvičení, hlavní dědictví sv. Ignáce, obsahují jako jakousi preambuli, která dává dynamiku celým exerciciím, zajímavý text, který se nazývá Východisko a základ. Jeho původní znění je poněkud strohé, avšak dá se interpretovat následujícím způsobem (originál snadno naleznete jinde): Člověk je tvořen, aby svobodně vstoupil se svým milujícím Otcem a Stvořitelem a jeho světem do vztahu, který se bude projevovat životem naplněným vděčností, láskou a důvěrou a který bude už zde na zemi odrazem života věčného. Všechno na tomto světě je zde pro to, aby nám to v tomto cíli pomáhalo: všechny věci jsou stvořeny dobrým Bohem a jsou tedy samy o sobě dobré. Jelikož jsme ale každý jiný, musíme rozlišit, co nám reálně ve zmíněném vztahu pomáhá růst a vzdávat se toho, co nás v něm brzdí či od něj odvádí.
Už zevrubné přehlédnutí tohoto textu ukazuje, jak důležitá byla pro Ignáce skutečnost, že jsme stvoření Bohem. Budeme-li tento text chvíli „přežvykovat“, zjistíme, že stvoření je jistě čin, ale především je to vztah, který přetrvává po celý náš život. Hospodin totiž lidem zvláštním způsobem vdechuje něco ze sebe sama (Gn 2,7) a tento život v nás přetrvává a umožňuje to, že je člověk tím, kým ze své podstaty má být: přítelem, dokonce dcerou či synem Božím. Spíše než stvořen (kdysi)je tedy člověk tvořen (stále). Ne však pouze pasivně, ale svou spoluprací s Bohem ve světě. Křesťanství je proto možné chápat jako připomínání a obnovu vztahu se Stvořitelem skrze umění přijímat dar, který nám v plnosti dává vzkříšený Kristus: „Přijměte Ducha svatého!“ (Jn 20,22)
Když na tento vztah až příliš často zapomínáme, nebo ho dokonce vědomě narušujeme, dopouštíme se toho, co nazýváme „hříchem“. Už jen volit to méně dobré je úkrokem stranou z cesty života (srov. Dt 30,15–20). Ježíš, Syn Otce, nám svým životem ukázal, jaké hloubky může tento vztah dosáhnout. A nejen to: do tohoto společenství vztahů, kterým je Nejsvětější Trojice objímající celý svět, nás štědře a velkodušně zve, zejména ve své církvi. Písmo opravdu hovoří o křtu jako o „novém stvoření“ (2 Kor 5,17).
Stejně jako (s)tvoření ale není něčím samozřejmým, co by Bůh musel činit, je i odpověď člověka svobodná. Zda tento vztah skutečně naplno přijmeme a dovolíme mu dát smysl a chuť našemu životu, nebo ho přijmeme jen napůl či vůbec, to už závisí jen na nás.
Vztah s Bohem skrze stvoření
Stvoření je tedy možné vnímat jako vztah s Bohem, který máme rozvíjet, v čemž nám nevyčíslitelným způsobem pomáhá Kristova milost. Tato milost je dar, který Hospodin nemusí, a přesto chce dávat všem lidem, od toho prvního až po toho posledního. Podobně jako v každém vztahu se tato milost, kterou je Pán sám, dává často skrze obyčejné věci, které ale díky vztahu k Tomu, kdo jim dává smysl, mají neobyčejnou hodnotu.
Nejvíce to vynikne ve svátostech: voda smývá nejen špínu těla, ale celého našeho bytí (křest), víno a chléb nás činí spolustolovníky a přáteli se samotným Bohem (eucharistie) apod. Svátosti, které vztah s Bohem a jeho stvořením tajemně budují, jsou tedy prostředkem k tomu být skutečně člověkem, protože člověk a Bůh k sobě jednoduše patří. Bůh může být bez člověka, ale člověk nemůže být bez Boha a jeho světa. Kdo utíká od reality, ať už to znamená útěk od sebe, nebo útěk od světa, utíká ve skutečnosti od Boha. Tato realita totiž není nikdy prosta životadárné přítomnosti svého Tvůrce, byť nám někdy není patrná.
Vztah s Bohem se proto neomezuje „pouze“ na svátosti, jak nám dává pochopit příběh o stvoření i Východisko a základ. Viditelným znamením tohoto neviditelného vztahu s Bohem se mohou a mají stát i vztahy s dalšími osobami a se zbytkem stvoření. Samo o sobě nás od Hospodina nic neodděluje, pokud dáme stvoření správný smysl a řád. Kamenem buď můžeme na někoho hodit, nebo z něj postavit katedrálu. Inteligenci nebo sílu můžeme dát do služeb dobra, nebo si skrze ně vytvořit mocenské postavení a chtít si skrze ně druhé podřídit. Genesis i Východisko nám proto ukazují, že vše je možné, ale ne vše prospívá (srov. 1 Kor 6,12). Mnohdy ale možná tápeme, jak dál. Snad nám v tom mohou pomoci i následující podněty, které můžeme promodlit společně s odpovídajícími úryvky z Písma:
1) Vše je tvořeno slovem dobrého Boha, a je to tedy něčím, co zrcadlí Boží dobrotu (Gn 1,1–26). Dovolme si udělat čas a vyjít do přírody a jen tak pozorovat a vnímat rozmanitost stvoření, trochu jako legendární prarodiče v Edenu. Nesnažme se jednotlivé „druhy“ apod. analyzovat, ale vnímejme jejich bohatství, snažme se zaslechnout „melodii“, kterou nám hrají, a zahlédnout v nich odlesk Boží dobroty a moudrosti. Nechme se překvapit a žasněme jako děti, které poprvé poznávají krásy světa. Co to v nás působí? Pokud se k nám plazí had pokušení, nechme ho jednoduše být a nevěnujme mu naši pozornost, zase se odplazí.
2) Jako vrchol stvoření se na zemi objevují lidé, kterým dává Bůh za úkol být plodnými, množit se, naplnit zemi a podmanit si ji (Gn 1,28). Hospodin činí z lidí spolustvořitele a dává jim zodpovědnost za svět i vzájemné vztahy. Dobrý a plodný život je úkol od Boha! Zkusme se v modlitbě zastavit u toho, kde vnímáme, že naše práce nebo vztahy s druhými lidmi dávají život a pomáhají dělat ze světa lepší místo. Kde to v našich vztazích „kvete“? Co se nám tím Bůh snaží říci, k čemu nás tím zve? Poděkujme mu za to a pozvěme ho, aby „obnovil své stvoření“ tam, kde naopak něco leží ladem a hyne.
3) „Sedmého dne Bůh skončil své dílo, které udělal, a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal. Bůh požehnal sedmému dni a posvětil ho, neboť v něm přestal s veškerým svým dílem, které stvořil a udělal.“ (Gn 2,2–3) Hospodinova moudrost je i v tom, že něco začne dělat, ale ve správnou chvíli s tím dokáže přestat. Dokážeme i my na nějakou chvíli přestat, udělat si čas a uvážit, co dál? Nestěžujeme si, že je naše sekera tupá, protože si neuděláme čas na to ji nabrousit? Nepovažujeme se za tak důležité, že musíme být „vždy na lince“? Hospodin dává Adamovi a Evě svobodu a prostor. Dokážeme my dát druhým svobodu růst, byť za cenu chyb?
Ať už nás nějaký z těchto podnětů osloví nebo ne, zkusme si najít každý den alespoň nějaký čas, který nám pomůže uvědomit si, že máme s Bohem vztah, který nám dává život, a že v našich vztazích máme život dávat i my. Uvědomme si, že jsme milováni, a prosme o odvahu nechat se tvořit naším Otcem skrze Krista v Duchu svatém, aby při pohledu na nás mohli druzí lidé rozjímat Hospodina, který v nás a s námi činí vše dobré.
Pavel Banďouch SJ
Foto: Ladislav Nosek SJ
Zdroj: Bulletin Jezuité 4/2025 (https://jezuite.cz/slider/nechat-se-tvo ... xg_itnQ-DA [13. 3. 2026])
-
Host
Re: Kreacionismus: Požehnání, nebo problém?
Jezuitov mám rád. Aj preto že Ich hlavným cieľom nie je len izolovaný mníšsky život, ale aj "obrana a šírenie viery" prostredníctvom školstva a vedy. Vedecký prístup je pevnou súčasťou ich identity a v modernej dobe nevidia žiaden rozpor medzi vierou a vedeckými poznatkami o evolúcii či geológii.Neregistrovaný napísal: ↑13 Mar 2026, 15:36 Nechat se tvořit Bohem
O stvoření je možné přemýšlet jako o něčem, co je nám vzdálené a co se nás dotýká jen ve svých důsledcích. Stvoření však můžeme vnímat také jako vyjádření vztahu, který nás neustále pojí s Bohem a který má stále růst a prohlubovat se. Podívejme se, jak by nám takové pojetí mohlo pomoci v našem každodenním životě. ..................
Ať už nás nějaký z těchto podnětů osloví nebo ne, zkusme si najít každý den alespoň nějaký čas, který nám pomůže uvědomit si, že máme s Bohem vztah, který nám dává život, a že v našich vztazích máme život dávat i my. Uvědomme si, že jsme milováni, a prosme o odvahu nechat se tvořit naším Otcem skrze Krista v Duchu svatém, aby při pohledu na nás mohli druzí lidé rozjímat Hospodina, který v nás a s námi činí vše dobré.
Pavel Banďouch SJ
Foto: Ladislav Nosek SJ
Zdroj: Bulletin Jezuité 4/2025
Hoci v minulosti (pred rozvojom modernej geológie v 19. storočí) kresťania prirodzene verili v mladú Zem podľa doslovného čítania Biblie, dnešní jezuiti považujú správu o stvorení v knihe Genezis za teologický text, nie za prírodovedeckú príručku.
-
Neregistrovaný
Re: Kreacionismus: Požehnání, nebo problém?
Vtáky zdedili po svojich predkoch (teropodoch) niekoľko kľúčových znakov, ktoré dnes považujeme za čisto vtáčie:Neregistrovaný napísal: ↑13 Mar 2026, 10:24 Ako bývalý veriaci nemám problém s dnešnou vedou. Že napríklad vtáci sú priami potomkovia dinosaurov. Dinosaury nevyhynuli ,ale sa prispôsobili, môžeme povedať s nadsázkou.
Toto by si pani biologička nedovolila napísať do cirkevného časopisu. V Amerike je stále dosť fundamentalistov, ktorí berú Bibliu doslova.
Duté kosti: Aby boli ľahší, ich kosti sa naplnili vzduchom.
Furcula (wishbone). To je tá kostička v tvare písmena „Y“, ktorú poznáme z kuraťa. Dinosaury ju používali na spevnenie hrudníka pri love.
Tri prsty: Všimnite si vtáčiu stopu – je takmer identická so stopou malého mäsožravého dinosaura.
Archaeopteryx je dokonalým "hybridom". Mal zuby a dlhý kostený chvost (ako dinosaurus), ale zároveň mal krídla a asymetrické perie (ako vták). Bol to dôkaz, že hranica medzi týmito dvoma svetmi je veľmi tenká.
Zaujímavý fakt: Moderná genetika ukazuje, že ak by sme v embryu kuraťa „vypli“ určité gény, začali by sa mu vyvíjať zuby a dlhý chvost namiesto zobáka a krátkeho chvosta. Vedci tento proces nazývajú „atavizmus“.
U človeka sa vyskytujú rudimenty, sú to zakrpatené orgány a štruktúry, ktoré už neplnia svoju pôvodnú funkciu. Kostrč, slepé črevo, zuby múdrosti, vzpriamovače chlpov (husia koža), svaly okolo ušníc. Zdedili sme ich po svojich predkoch.
-
Host
Re: Kreacionismus: Požehnání, nebo problém?
Vedecké poznanie je úžasná vec. Ale ja poznám ešte sedliacky rozum. A ten mi hovorí že ked mám 5 chlebov a dve rybičky nemôžem nasýtiť 5000 ludí. Ani po vode sa podľa fyzikálnych zákonov nedá chodiť, spraviť z vody víno to je fakt hodné nobelovej ceny. A každý sedliak pritom vie že panna porodiť nemôže a musí prebehnúť koitus.Host napísal: ↑12 Mar 2026, 06:58 Měli by se kreacionisté bát vědeckého poznání? V březnovém čísle časopisu Advent vyšel zajímavý článek. Překvapilo mě, že jsme otevřeli tuto Pandořinu skříňku.
https://www.casd.sk/wp-content/uploads/ ... 26_web.pdf
Problém neni len to ako dať do súladu knihu Genesis s vedeckým poznaním o starej zemi. To, či brať Bibliu doslovne alebo duchovne, je jednou z najstarších otázok teológie.
Biblia nie je jedna kniha, ale celá knižnica. Obsahuje poéziu, milostnú lyriku, proroctvá aj historické zápisy. Čítať báseň doslovne ako vedecký manuál by znamenalo stratiť jej skutočný význam.
„Litera zabíja, Duch oživuje“: Tento známy citát od svätého Pavla naznačuje, že prílišné lipnutie na písmenách zákona môže viesť k fanatizmu, zatiaľ čo hľadanie duchovného zmyslu vedie k hlbšiemu pochopeniu.
-
Neregistrovaný
Re: Kreacionismus: Požehnání, nebo problém?
Řekl bych že v pozadí sporu o doslovnost či obraznost či duchovní symbolický výklad je spor jiný a to naléhavější.
Ten spor zní: Mohu bibli na jakékoliv stránce a v jakémkoliv příběhu naplno věřit, nebo je to směs moudrosti někdy Božské, někdy lidské a někdy i omyly či lidská blbost či manipulace.
To je samozřejmě velice klíčové pro další směřování života při hledání o co se v něm opírat.
Jestliže se nemohu opírat může to vést až ke ztrátě víry v Boha nebo k odchodu z organizovaného náboženství, které na bibli pevně lpí.
Jestliže ale je pravdivá (nebo jestliže chci věřit, aby byla pravdivá a stále jsem k ní mohl chodit bezpečně pro rady) potom těm pasážím, které bych jinak prohlásil na nesmyslné omylné či manipulující musím začít hledat nějaký význam který mne dále udrží v mém přesvědčení. Takže musí být nějak symbolický či mít duchovní vyšší význam, který jsem jen ještě nepochopil a ještě přijde doba, kdy mi pomůže nebo otevře oči a povede nějak na mé cestě s Bohem.
Takže doslovnost vybírají ti co chtějí mít nejpevnější základ ve svém životním rozhodování. Dávají přednost důvěře a oddanosti.
Obraznost vybírají ti, kteří také chtějí mít nějaký pevný základ pro svou víru, ale již nejsou ochotni sami před sebou obhajovat doslovné významy do očí bijících nesrovnalostí pro své svědomí.
A pokud někteří pro své svědomí nejsou ochotni obhájit ani takové věci jako:
,, ženy ať mlčí, učit ženě nedovoluji, otroci nechť poslouchají své pány, jsem Bůh, který stíhá vinu otců na synech do 3. a 4. pokolení, kdo miluje otce či matku nebo syna či dceru více než mne není mne hoden,...Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje... „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!", Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu., Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku,
bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem.
A jeho muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno.
Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších než ty.
Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi,
....V oné době jsme dobyli všechna jeho města, vyhubili jsme každé jeho město jako klaté, muže, ženy i děti; nenechali jsme nikoho vyváznout.
...Tak vybil Jozue celou zemi, pohoří i Negeb, Přímořskou nížinu i srázy, a všechny jejich krále. Nikoho nenechal vyváznout, vše, co dýchalo, vyhubil jako klaté, jak přikázal Hospodin, Bůh Izraele.
Tak musí volit víru v Boha, který ale nemá všechny vlastnosti ,,Hospodina" ze starého Zákona, nebo Ježíše z ,,Nového Zákona" nebo volit víru v něco zcela jiného.
Spor o Genesis je stále mezi dvěma tábory lidí, kteří jen řeší jak moc musí zavírat oči nad fakty či vědou, ale téměř nic to nezmění na jejich každodenním chování a života víry. Obě skupiny i nadále budou brát Bibli jako spolehlivý zdroj Boží inspirace.
Ti, co lpí na doslovnosti tlačí ty obrazné aby si vybrali také doslovnost nebo přestali mít bibli jako spolehlivou jako celek. Ti ti doslovní se bojí že přistoupením na obraznost by se mohl zbortit jejich pilíř - spolehlivost bible jako průvodce životem víry. Ale ti obrazní se bojí o to samé. Ví že když by si museli vybírat mezi doslovností a odchodem z církve, tak by museli obětovat buď svědomí či kritický rozum což nechtějí, ale druhá možnost je právě zase obětování společenství církve a možná i bible jako pevného základu pro život víry.
Ten spor zní: Mohu bibli na jakékoliv stránce a v jakémkoliv příběhu naplno věřit, nebo je to směs moudrosti někdy Božské, někdy lidské a někdy i omyly či lidská blbost či manipulace.
To je samozřejmě velice klíčové pro další směřování života při hledání o co se v něm opírat.
Jestliže se nemohu opírat může to vést až ke ztrátě víry v Boha nebo k odchodu z organizovaného náboženství, které na bibli pevně lpí.
Jestliže ale je pravdivá (nebo jestliže chci věřit, aby byla pravdivá a stále jsem k ní mohl chodit bezpečně pro rady) potom těm pasážím, které bych jinak prohlásil na nesmyslné omylné či manipulující musím začít hledat nějaký význam který mne dále udrží v mém přesvědčení. Takže musí být nějak symbolický či mít duchovní vyšší význam, který jsem jen ještě nepochopil a ještě přijde doba, kdy mi pomůže nebo otevře oči a povede nějak na mé cestě s Bohem.
Takže doslovnost vybírají ti co chtějí mít nejpevnější základ ve svém životním rozhodování. Dávají přednost důvěře a oddanosti.
Obraznost vybírají ti, kteří také chtějí mít nějaký pevný základ pro svou víru, ale již nejsou ochotni sami před sebou obhajovat doslovné významy do očí bijících nesrovnalostí pro své svědomí.
A pokud někteří pro své svědomí nejsou ochotni obhájit ani takové věci jako:
,, ženy ať mlčí, učit ženě nedovoluji, otroci nechť poslouchají své pány, jsem Bůh, který stíhá vinu otců na synech do 3. a 4. pokolení, kdo miluje otce či matku nebo syna či dceru více než mne není mne hoden,...Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje... „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!", Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu., Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku,
bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem.
A jeho muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno.
Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších než ty.
Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi,
....V oné době jsme dobyli všechna jeho města, vyhubili jsme každé jeho město jako klaté, muže, ženy i děti; nenechali jsme nikoho vyváznout.
...Tak vybil Jozue celou zemi, pohoří i Negeb, Přímořskou nížinu i srázy, a všechny jejich krále. Nikoho nenechal vyváznout, vše, co dýchalo, vyhubil jako klaté, jak přikázal Hospodin, Bůh Izraele.
Tak musí volit víru v Boha, který ale nemá všechny vlastnosti ,,Hospodina" ze starého Zákona, nebo Ježíše z ,,Nového Zákona" nebo volit víru v něco zcela jiného.
Spor o Genesis je stále mezi dvěma tábory lidí, kteří jen řeší jak moc musí zavírat oči nad fakty či vědou, ale téměř nic to nezmění na jejich každodenním chování a života víry. Obě skupiny i nadále budou brát Bibli jako spolehlivý zdroj Boží inspirace.
Ti, co lpí na doslovnosti tlačí ty obrazné aby si vybrali také doslovnost nebo přestali mít bibli jako spolehlivou jako celek. Ti ti doslovní se bojí že přistoupením na obraznost by se mohl zbortit jejich pilíř - spolehlivost bible jako průvodce životem víry. Ale ti obrazní se bojí o to samé. Ví že když by si museli vybírat mezi doslovností a odchodem z církve, tak by museli obětovat buď svědomí či kritický rozum což nechtějí, ale druhá možnost je právě zase obětování společenství církve a možná i bible jako pevného základu pro život víry.
Kto je prítomný
Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 8 neregistrovaných